Několik latinsky psaných kronik se k roku 1336 zmiňuje o dobývání litevské pevnosti Pilėnai řádem německých rytířů. Událost, při které obránci nakonec spáchali sebevraždu, se stala jedním z důležitých témat litevského národního obrození v 19. století a v litevské paměti zůstává dodnes.

byl patrně nižší šlechtic spojený neznámým způsobem s pány z Krumlova. O Víckovi se zmiňuje pouze listina z roku 1292, kterou král Václav II. daroval jeho majetek pražskému biskupovi Tobiášovi z Benešova. Vícek pravděpodobně patřil k tvrdému jádru vzbouřenců a v podpoře Záviše z Falkenštejna vytrval doslova do statků a hrdel. Z čehož se logicky usuzuje, že nebyl pouhým stoupencem popraveného Vítkovce, ale jeho příbuzným.

V pátek 24. ledna 2025 ve věku 81 let zemřel docent Miroslav Plaček, jeden z největších našich odborníků na moravské a slovenské hrady.

Na přelomu 14. a 15. století nevypadala situace českého krále Václava IV. nijak růžově - v roce 1399 došlo k dalším střetům s opoziční skupinou české šlechty - panskou jednotou. Panská jednota už dříve stála za zajetím prvorozeného syna Karla IV., Václav v jejich sítích uvízl v roce 1394. Nyní zemi zachvátila spíše jen drobná válka, loupežné přepadení nebo záští.

Frencl neboli František, psaný z Buben, Litožnice nebo Kotvic, dnes Chotěvic (* 80. léta 14. století - po r. 1437) náležen zřejmě mezi málo pražských Němců, kteří se přidali k husitskému hnutí. Původně měšťan zakoupený v zázemí Prahy vstoupil do služeb Jana Žižky, stal se jedním ze signatářů jeho vojenského řádu a dotáhl to i na jednoho z hejtmanů sirotčího vojska. S polipanskou situací se ale nedokázal jako řada jiných bojovníků sžít a umírá zadlužen.

Štěpán z Březnice nebo Borku je příklad nižšího šlechtice, který v určitý okamžik ve svých rukou drží rozsáhlé panství - na hranici Čech se západní Moravou to jsou hrady Štamberk a Janštejn, městečka Třešť a Počátky. Nic z toho ale neudrží, hrady a městečka se dostávají do rukou vyšší šlechty nebo markraběte. Jako leník končí i sám Štěpán, s tvrzí Borek u Dačic.

Na konci listopadu v Polsku vyšlo nové vydání pokračování díla Andrzeje Sapkowského čili Zaklínače, v České republice se objeví až po Novém roce. Oficiální překlad zatím není, název lze přeložit jako Rozcestí nebo křižovatku krkavců.

Druhorozený syn knížete a později krále Vladislava II. a jeho první choti Gertrudy Babenberské, krátce olomoucký kníže (1172-1173), vyhnanec umírající 15. října po roce 1173 v exilu.

Jan řečený Kepka z Chlumu sezením na Svojkově byl méně významný český šlechtic, který proslul především doprovodem mistra Jana Husa do Kostnice. Tento muž se s pražským učencem skutečně spřátelil a snažil se ho u koncilu hájit - sám mistr Jan svého jmenovce označuje jako "věrného a statečného rytíře a mého dobrého dobrodějce." Po smrti Husově Jan z Chlumu působí ve službách královny Žofie v Mělníku. Po vypuknutí války se účastní Čáslavského sněmu, drží hrad Pihel a zřejmě krátce poté umírá.

Ve své eseji bych se chtěl zaměřit na koncept krize feudalismu v díle dvou významných marxistických medievistů minulého století, v dílech Františka Grause a Josefa Macka. Oba historici prožili zajímavé a v mnohých ohledech snad i pohnuté životy, během kterých se měnily jejich postoje. Graus i Macek začínali po druhé světové válce z pozic marxistických historiků, kteří byli ovlivněni dobovou politickou atmosférou. Postupem času se však jejich názory vyvíjely. Životní osudy vedly oba historiky po roce 1968 do zcela odlišných podmínek, než v jakých bádali doposud a z „prorežimních“ historiků se staly nepohodlné osoby.