Jedna z posledních velkých záhad naší historie. O její vyřešení se pokusila již celá řada renomovaných historiků i badatelů-amatérů, ale každý, kdo se o to zatím pokusil, si na ní vylámal zuby. Některým se podařilo přinést průlomový výklad určitého aspektu, jiným i přes příliš fantaskní teorie podstatný detail, který zprvu unikal pozornosti, přesto všechno ale žádná z dosud publikovaných teorií nepřinesla uspokojivé řešení. Vždy se totiž dá některé zdánlivě objasněné tvrzení zpochybnit. A má vůbec záhada znojemské rotundy řešení? Opravdu zobrazuje genealogickou posloupnost Přemyslovců? Nebo je zobrazuje podle úplně jiného klíče? Nebo je to jen hříčka umělecké tvorby, která si pohrává s myšlením moderního člověka, tak odlišného od toho středověkého?

Součástí pokladu Svatovítské kapituly je tzv. Svatováclavská přilba. Dále jen přilba. Ta je vystavena v expozici Příběh Pražského Hradu ve Starém paláci. Byla popsána v řadě prací, aniž byla dosažena shoda v názoru na obraz na nánosku přilby, ani shoda o původu přilby a jejím vlastnictví knížetem Svatým Václavem.

Kult svaté Ludmily se poměrně brzy rozšířil i na čerstvě pokřtěné Rusi. Z Ruska pocházejí i staroslověnsky psané legendy o sv. Václavovi a Ludmile a řada dalších staroslověnských památek. Popularita českých přemyslovských světců na Rusi pramenila pravděpodobně z toho, že jejich osudy připomínaly osudy některých postav ruské knížecí dynastii Rurikovců. Jak se staroslověnská kultura a české legendy na Rus dostaly?

Jistých údajů ze života svaté Ludmily je pomálu a co se týče jejího původu, tak prameny nabízejí dvě verze. Obě jsou přitom možné.
Základní legenda k Ludmilině životu, zvaná Fuit, mluví o jejím původu v blíže neurčené, „jiné“ zemi. O knížeti Bořivojovi píše: "Vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu."
Ruská verze ludmilské legendy onu jinou zemi specifikuje: "Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera."
Další prameny ale začínají hovořit jinak, počínaje Kristiánovou legendou: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělnickem sluje."
Kronikář Kosmas tomu přisvědčuje: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, jejich matkou byla dcera Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmila."
Další kronikář Dalimil tutéž verzi zveršoval. Ludmila v jeho podání:" Žena bohumilá, ušlechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých pšovských hrabat byla. Pšov se dneska Mělník nazývá."
Na všechny prameny se podíváme blíže.

MEDAILONEK

Žila: 15.10.1290 – 3.9.1313

rodiče: Václav II. a Guta Habsburská
sourozenci: Václav III., Eliška, Markéta, Anežka, Jan Volek
manžel: Jindřich Korutanský

MEDAILONEK

Žila: 20.1.1292 – 28.9.1330

rodiče: Václav II. a Guta Habsburská
sourozenci: Václav III., Anna, Markéta, Anežka, Jan Volek
manžel: Jan Lucemburský
děti: Karel IV., Přemysl, Jan Jindřich, Markéta, Guta-Bona, Anna, Eliška

Mikuláš Opavský byl nemanželským synem Přemysla Otakara II., narozeným ze vztahu s takzvanou Anežkou Palcéřík. Datum narození ani jeho okolnosti bohužel neznáme, můžeme je položit k roku 1255, možná o několik let dříve. Usuzujeme tak z listin, kterými se Přemysl Otakar II. pokusil legitimovat své nemanželské děti, a také z prvního doložení ve svědečných řadách roku 1269. Nejpozději v roce 1261 (v souvislosti s novým Přemyslovým sňatkem s Kunhutou Haličskou) zřejmě odchází Anežka Palcéřík z Prahy, otázkou však zůstává, zda s ní odešly i jejich společné děti. O této skutečnosti bohužel nemáme zpráv, můžeme se domnívat, že v Praze zůstal jen Mikuláš, a to kvůli získání vzdělání a rytířského umu, či že se k otci vrátil až o několik let později. Jeho společenský i politický status byl dán jak jeho nemanželským původem, tak i reakcí papeže Alexandra IV. na Přemyslovu žádost o přiznání legitimity Mikulášovi a jeho sestrám. Ten nejdříve legitimitu Mikulášovi i Přemyslovým dcerám přiznal, avšak vzápětí zdůraznil, že toto ustanovení nemá být vykládáno tak, že by Mikuláš či jeho sestry měli nárok na český trůn.

MEDAILONEK

Jediný přeživší syn slavného otce, železného a zlatého krále, neměl snadný život. Jeho dílo bývá mnohdy nedoceněno a on sám považován za slabého, dokonce snad neschopného, zbabělého a labilního následovníka svého velkého otce. Takový pohled by však byl velice nepřesný a zkreslený.

Kunhuta Haličská nebo také Mačevská či Černigovská, nesprávně někdy nazývaná Uherská, je poměrně rozporuplnou, a přitom výraznou postavou českých dějin, které však dosud až na výjimky nebyla věnována dostatečná pozornost. Tato zajímavá dáma, jejíž osud byl plný nečekaných zvratů, vyvolává protichůdné názory jednotlivých historiků. Podívejme se nyní na její osobnost bez emocí a se snahou o pochopení jejích, někdy na první pohled ne zcela logických, kroků.

Tažení proti Bavorsku
Zdá se mi logické, že ani princ Konradin ani Wittelsbachové se se ztrátou Chebska nesmířili, zvláště bylo-li tak velmi poznat, na čí straně jsou sympatie papežovy. Ten totiž nařídil listinou z 9. února 1266 bavorskému vévodovi Jindřichovi vydat území arcibiskupu Vladislavovi uchvácená, přičemž uvedenou skutečnost sděluje téhož dne listem Přemyslu Otakarovi II. a salcburskému arcibiskupu Vladislavovi. Válka zatím sice probíhala jen diplomaticky , ale uskutečňovaly se rozsáhlé přípravy i k té skutečné.

Důsledky bitvy u Kressenbrunu pro střední Evropu
Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho železné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v níž se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůže Vratislav Vaníček. Nastalo „období let šedesátých, doba největšího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říše.“ Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde už dříve došlo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak už nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běžným. Připojením Štýrska se otevřel „vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských“, tedy pro vzájemné sbližování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala prestiž Říše, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a knížat s oligarchickým postavením kurfiřtů. Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajištěny před útoky z východu, štýrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a „Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.“

Dnes neznámý vedlejší přemyslovský rozrod sehrál v Čechách knížecích a královských v 12. a na počátku 13. století nezanedbatelnou roli. Od bratra druhého českého krále - obránce bratrových zájmů, přes udělení Čech v léno, až k vyhnanství a vymření větve ve Slezsku.

Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.

Přemysl Otakar I. je významnou postavou našich dějin a jedním z nejvýznamnějších českých králů. Proto možná trochu zarazí, jak málo víme o letech, kdy se neúčastnil vlády, ať už jako markrabě moravský, český kníže nebo český král. Jak to tedy bylo s Přemyslovými exilovými či nám jinak neznámými roky?

Vratislav, prvorozený syn Přemysla Otakara I. z jeho prvního manželství s Adlétou Míšeňskou, zůstává postavou poněkud ve stínu dalších osobností a stranou zájmu historiků. Jaký měl tento muž, jehož mohla kdysi čekat velká kariéra, život?