I když mě lucemburské období nikdy nepřitahovalo, přečetl jsem si monografii věnovanou prvnímu pražskému arcibiskupovi.¹ Zajímalo mě, jak si autorka poradila s původem arcibiskupova rodu a možnými dozvuky předchozí éry.

Podle kronikáře Dalimila patřili mezi české pány bojujícími s Branibory také dva východočeští šlechtici jménem Mutina, odlišení predikáty ze Skuhrova a Vřešťova. ¹⁾ K těmto vítězným střetům mělo dojít nedaleko jejich sídla, v případě Mutiny Vřešťovského u Hořiněvsi.²⁾ Problémem je, že Mutinové nejsou doloženi v diplomatických pramenech a jejich existence je nejistá. Tak řečený Dalimil napsal svoji veršovanou kroniku kolem roku 1310, tedy přibližně s třicetiletým odstupem. ³⁾ August Sedláček a jeho následovníci kladou tyto události přibližně do počátku 80. let 13. století a považují za zajímavé, že Dalimil spojil právě tyto boje s konkrétními místy ve východních Čechách.⁴⁾

V Prahe sa roku 1288 začal silne uplatňovať vplyv kráľovny Guty, a biskupa Tobiaša na mladého Václava, čo smerovalo k postupnému mocenskému prevratu, kedy Závišov brat Vítek z Hlubokej stratil úrad najvyššieho maršálka, kde ho vystriedal Albrecht zo Seeberku, funkciu pražského purkrabího získal Zdeslav zo Šternberka, ktorý vystriedal Hroznatu z Úžic (Závišovho zaťa), funkciu podkomořího získal Beneš z Vartemberka a funkciu najvyššieho čašníka obsadil Jan z Michalovic. Najvyšším komorníkom stále ostal Ojíř z Lomnice a u dvora vidno aj Oldřicha II. z Hradce, ale dôležité silové úrady už neboli v rukách najbližšej Závišovej rodiny.

Po zdrvujúcej porážke českého vojska sa víťazné vojsko pohlo na Moravu, kde sa Rudolfovi Habsburskému začali podriaďovať mestá. Kráľovna Kunhuta požiadala o pomoc Otu V. Braniborského, ktorý skutočne vstúpil do Čiech, nie ako podporovateľ kráľovny, ale ako sebavedomý hegemón, čo vyvolalo medzi ním a kráľovnou hlboké nepriateľstvo. Kunhuta následne požiadala o pomoc vratislavské knieža Jindřicha IV. zvaného Probus, ktorý vstúpil s vojskom do východných Čiech (Čáslavsko). Vojská rímskeho kráľa postupovali z Moravy ďalej do Čiech. Za tejto situácie sa Kunhuta rozhodla rokovať s Rudolfom a snažila sa dohodnúť vytlačenie Otu Braniborského a dohodnúť správu Čiech pre Jindřicha Vratislavského. Situácia dospela k rokovaniam v sedleckom kláštore, kde bola dosiahnutá dohoda určujúca rámec vlády v Čechách a na Morave na obdobie 5 rokov. Správcom Čiech sa stal Oto Braniborský, Jindřich IV. Probus dostal do správy Kladsko a Morava ostala víťazovi Rudolfovi Habsburskému. Zároveň bola dohodnutá amnestia pre odbojnú šľachtu a finančné zabezpečenie pre kráľovnú vdovu na Opavsku (46).

Páni z Házmburka byli jednou z mnoha větví starobylého rodu Buziců, kteří měli ve znaku kančí hlavu. Jejich příbuznými byli ve vrcholném a pozdním středověku také rody Lvů z Rožmitálu, pánů ze Šelmberka, Zajíců z Valdeka apod. Asi od poloviny 14. století pak budoucí Zajícové z Házmburka začínají užívat dělený štít s kančí hlavou a znakem jejich rodového příjmí – zajícem.

Rytíři z Týna u Sokolova (dnes součást obce Lomnice) se v písemných pramenech objevili již ve druhé polovině 14. století. Sídlili na týnecké tvrzi a v jejich vlastnictví bylo rovněž pět dvorů v Rychnově a jeden dvůr ve Svatavě. Dle dochovaných svědectví bylo členů tohoto rodu velké množství, ale s jedinou výjimkou po nich kromě jejich jmen v lenních knihách či ve svědečných řadách listin nic jiného nezůstalo a tím pádem o nich mnoho nevíme. Výše míněnou výjimkou byl Kryštof z Týna, významný diplomat, tlumočník a válečný kondotiér, jehož dostatečná míra sebevědomí a gramotnosti zapříčinily, že po sobě zanechal poutavou autobiografii, popisující jeho pohnuté životní osudy.

Habart z Hertenberka byl poměrně zajímavou postavou našich dějin. Dokázal využít svých schopností, kontaktů a doby nakloněné nižší šlechtě ke společenskému a mocenskému vzestupu, díky čemuž se mu na čas podařilo obnovit někdejší prestiž svého rodu.

Na začiatku roku 1350 je Vilém z Lanštejna zase v okolí českého a rímskeho kráľa Karla, nakoľko sa očakávalo narodenie kráľovského potomka. Vilém z Landštejna 12. ledna 1350 vystupuje ako svedok na listine Rusa z Litic, ktorou potvrdzuje prijatie 600 kôp českých grošov od bratov z Rožmberka, ktoré zanechal jeho žene jej brat Heřman z Miličína. Zloženie svedkov naznačuje, že sa jednalo o rodinnú záležitosť, kedy sa Rus z Litic snažil ako svedkov využiť príbuzných. (Vilém z Landštejna, Jetrich a Remund z Kostolomlat a páni z Rožmberka).

Vzhledem k tomu, že jediný velmožský rod, pro který máme dochovaný nějaký komplexnější soubor informací i před 12. stoletím jsou Vršovci, jsou pro nás neustále významným objektem bádání, neboť nám mohou leccos napovědět o urozených mužích raného středověku. Přestože Vršovcům již bylo věnováno poměrně dost pozornosti, dosud nikdo se nijak podrobněji nevěnoval jejich majetkovému postavení. Vzhledem k současnému trendu v české medievistice, který začíná tzv. středoevropský model vývoje raně středověkých Čech odmítat, zní tato problematika velmi zajímavě a proto se pokusím podrobněji rozebrat otázku, zda byla primárním zdrojem moci Vršovců beneficia, tedy majetky spojené s knížecími úřady, nebo spíše jejich vlastní alodní majetek. Vycházet budu především z Kosmovy kroniky, která je jediným pramenem, který nám dovoluje nějakým komplexnějším způsobem sledovat osudy Vršovců v 11. a na počátku 12. stol. Svoji práci budu stavět na několika prokazatelných (nebo alespoň velice pravděpodobných) skutečnostech, které nám Kosmova kronika (ve spojení s dalšími prameny) i přes svou jistou tendenčnost podává. Pokud přijmeme události líčené Kosmou za alespoň částečně pravdivé, lze určitě počítat se dvojím vražděním Vršovců v letech 1003 a 1014, které kromě Kosmy shodně popisují také Quedlinburské anály a kronika Dětmara z Merserurku, se skutečností, že se Vršovci objevovali jako družiníci a úředníci Břetislava II., který je však od svého dvora později vyhnal a zbavil je knížecích úřadů, dále s tím, že je brzy poté do svých služeb opět přijal Bořivoj II. a navrátil jim jejich úřady a nakonec také s jejich třetím vyvražděním v roce 1108 knížetem Svatoplukem.

Osoba Lva z Klobouk, zakladatele kláštera v brněnských Zábrdovicích, je příkladem úspěšné kariéry jedince na začátku 13. století, která neskončila založením významného rodu, ale kláštera.

Podnětem pro angažmá porýnských Hückeswagenů byla vlastně svatá Anežka. Poté, co nevyšel její sňatek s Jindřichem Štaufem, zájem o její ruku projevili Angličané v roce 1226, Přemyslovna se měla stát ženou jejich mladého krále Jindřicha III. Jako vyjednávač sňatku byl určen porýnský hrabě z okruhu kolínského arcibiskupa, Arnold z Hückeswagenu (Arnaldo de Hogensuag).

Po odchode Jána Lucemburského z Čiech v červnu 1337 nastala v kráľovstve rozpačitá atmosféra. Stranu priaznivcov následníka trónu Karla znechutilo jeho „de facto“ vyhnanstvo v Taliansku. Strana českých pánov, ktorá posilnila svoje mocenské pozície po ostatnom príchode kráľa Jána do Čiech (Pertold z Lipé, Oldřich Pluh, ..), zase naopak tušila, že sa Ján dlhší čas v Prahe neukáže a markrabě Karel si skôr či neskôr znovu prisvojí najvyššiu moc.

Článek o významném českém šlechtici počátku 14. století.